Lidé nadaní vyšší citlivostí vnímají okolní vlivy s vyšší intenzitou než ostatní a často i více vlivů najednou. Vyšší citlivost neznamená, že tito lidé jsou přecitlivělí slaboši, jsou to lidé, kteří intenzivněji vnímají jak pozitivní tak negativní vlivy, které na ně působí. Vyšší citlivost lze tedy chápat jako větší vnímavost. Existuje názorný příměr, jak si vnímání člověka s vyšší citlivostí představit. Člověk s běžnou citlivostí si naladí rádio na požadovanou stanici, kterou chce poslouchat a požadovanou hlasitost (např. na stupeň 7) a tak i rádio poslouchá.
Pokud by to stejné udělal člověk nadaný vyšší citlivostí, bude slyšet více stanic najednou a navíc hlasitěji. Takový způsob vnímání může být velmi náročný a zatěžující. Je to dáno tím, že mozek vysoce citlivých lidí vyrábí více neurotransmiterů a proto přenáší více vzruchů najednou a intenzivněji. Vysoce citlivý člověk nemůže svoje vnímání jen tak jednoduše změnit, i když by si to často přál, může se s ním ale naučit fungovat tak, aby ho co nejméně zatěžovalo, a využívat především výhody své citlivosti.

Vyšší citlivost může být vrozená nebo získaná. Vrozená citlivost je genetická záležitost, většinou někdo z předků byl také vysoce citlivý. Spouštěčem získané vyšší citlivosti mohou být nějaké nepříjemné zážitky v dětství, např. pokud je někdo v dětství dlouhodobě vystavován fyzickým trestům nebo psychickému tlaku nebo pokud v životě zažije nějakou extrémně náročnou, stresující situaci.

Ne vždy musí jít o objektivně stresovou a ohrožující situaci, může to být například i narození mladšího sourozence, které najednou získá větší pozornost rodičů. Vždy jde ale o takové momenty, kdy dítě subjektivně ztratí pro něj potřebný pocit lásky, přijetí a bezpečí, a o to, jak silné emoce v té situaci prožije a jaké programy pro svůj další život si vytvoří.

Může také dojít k tomu, že již vrozená citlivost se ještě více posílí těmito následnými negativními zážitky. Nervový systém těchto lidí pak pracuje s daleko vyšší intenzitou, je neustále v napětí, protože se snaží svého majitele před dalšími podobnými zážitky ochránit.

Ti lidé, kteří se narodí s vyšší citlivostí, ale nesetkají se v dětství s nějakým závažnějším problémem a jejich citlivost je     v rodině považována za normální a není zpochybňována, většinou ve své citlivosti žádný závažný problém nevidí a umí ji i správně využívat.

 Často se ale stává, že pro rodiče, kteří sami vysoce citliví nejsou nebo nemají o této problematice žádné informace, je chování jejich dětí nepochopitelné a nevědí si s ním rady. Pokud okolí vnímání a chování těchto dětí zpochybňuje např. slovy: „Nepřeháněj! Nevymýšlej si! To ti nevěřím. Jsi nějaká/ý přecitlivělá/ý. Neber se tak vážně…“, je dost pravděpodobné, že tito lidé budou mít v dospělosti problém svoji citlivost přijmout a vyrovnat se s ní. Budou se chtít stále přizpůsobovat, aby nebyli jiní a tím nevyvolávali kritiku okolí. To může negativně ovlivňovat jejich sebevědomí a způsobovat i psychosomatické potíže.